Rychlé vyhledávání akcí

Václava Medalová-Hůdová: Vodní pohádka - kapitola třetí

voda_rybnik
Martin s Voděnkou se ocitli na zemi a oba se rychle vsákli dovnitř.

Pomalu se dostávali přes hlínu a kamínky hlouběji a hlouběji. „To je něco! Nikdy bych nevěřil, že něco takového zažiju!“ volal Martin na Voděnku. „Já myslím, že tohle je jen začátek,“ odpověděla mu „jsem zvědavá, co nás ještě čeká.“ „Však já taky,“ křičel Martin a kličkoval mezi kamínky. „Hele,“ ukázal před sebe. „Co to je?“ „Vypadá to jako nějaké zvíře,“ odhadovala Voděnka. „Pojď honem, půjdeme se podívat,“ pobízel ji Martin. Ale Voděnce se moc nechtělo. „Co když to zvíře bude zlé?“ ptala se s obavami. „Neboj, nebude. A kdyby náhodou ano, tak utečeme,“ rozhodl Martin.
Když se dostal blíž, zasmál se: „To je přece krtek! Podívej...“ „Já jsem Přéma,“ řekl na to krtek a zakroutil hlavou: „To jsou mi věci! Kapky vody se tu potulují jako by nic a támhle malá lipka Barča má žízeň jak trám! Koukejte tam upalovat, nezbedníci! Nebo vás vypiju…“ pohrozil jim Přéma. „Ale jak se k té Barče dostaneme?“ zeptal se Martin. Krtek Přéma jim ukázal cestu a připomněl, že kdyby náhodou zabloudili, určitě potkají žížalí rodinu Hádkových. A tak že se mají kdyžtak zeptat, že jim Hádkovi jistě rádi poradí. „Snad to zvládneme,“ vzdychla ustaraně Voděnka. „Co bychom to nezvládli,“ pronesl Martin vesele. Ale tedy – v koutku duše se také maličko bál. Ovšem opravdu jen maličko a tak vzal Voděnku za ruku a vydali se směrem, který jim ukázal Přéma.
Hádkovic rodinu opravdu potkali. I když radu nepotřebovali – šli totiž pořád správně – zastavili se u nich na kus řeči. Ale jen na chviličku, neboť jednak Barča přece žíznila a jednak měla žížalí rodina plné ruce práce. Po dešti všichni pečlivě provrtávali zem skrz naskrz, aby se vláha dostala všude. K Barče to byl už jen kousek, a tak tam za chvilku byli. Okolo kořenů už postávaly i další kapky. Jedna po druhé vstupovaly maličkými dvířky dovnitř. Martin na to koukal jako u vytržení. Moc se mu to líbilo. „Honem, pojď, jdeme také dovnitř!“ smál se na Voděnku a hrnul se dopředu. „Nepředbíhej!“ napomenula ho přísně kapka, která se zrovna do dvířek chystala vstoupit. „Promiňte,“ zkrotl Martin a zařadil se hezky za ostatní. Voděnka už na něj čekala, spořádaně si totiž na správné místo stoupla hned. Naštěstí to šlo rychle – kapky mizely jedna za druhou, a tak se dvířka zanedlouho otevřela i před nimi. Oba vklouzli dovnitř a uviděli před sebou takový zvláštní výtah, který vedl nahoru všelijak do zatáček, aby se střídavě dotýkal stěn nejdříve na jedné a potom na druhé straně. „Podívej, tímhle se určitě celý strom zavlažuje,“ rozhlížel se udiveně Martin.
Výtah je vyvezl nahoru a náhle se úplně změnilo světlo kolem a vůně. Předtím Martin s Voděnkou cítili vůni zemitou, jak stoupali kořeny. Potom všude vonělo dřevo, to jak je výtah vezl nahoru kmenem lípy. Do třetice se všude začala linout krásná a nasládlá vůně a okolí se zalilo do zelené barvy. Voděnka s úžasem vydechla: „Cítíš to také?“ „Ano, to jsou určitě listy. A myslím, že lipka i kvete, ta vůně je opravdu nádherná.“ Náhle se někde nad nimi ozvalo: „Děkuji vám, kapičky. Jsem ráda, že jsem se pořádně napila, moc se mi tím ulevilo!“ Když takhle poděkovala, zavoněla ještě opojněji a Martin s Voděnkou vylétli jedním listem ven.
„Podívej, jak vypadáme,“ divila se Voděnka a prohlížela si Martina a potom sebe. Opravdu – byli jiní, než dosud. Z kapiček vody se stali zvláštním a lehkým oparem, který stoupal nahoru k obloze. Martinovi to rychle došlo – vypařili se z listů lípy Barči a teď míří nahoru do mraků. „To je tedy ohromná legrace! Uvidíš – za chvíli z nás bude obláček a budeme se potulovat oblohou sem a tam.“ Ale Voděnka ho téměř nevnímala. Dívala se pod sebe, jak je ten svět celý maličký, z takové výšky vypadal jako obrázek, který můžete vzít a pověsit si jej doma na zeď. „To je krása,“ opakovala pořád dokola a nemohla se toho pohledu nabažit. Byla by si skoro ani nevšimla, že se oba zabořili do načechraného světlého mráčku. Jako by se položili do měkké a voňavé peřiny! A zase vypadali jinak, splynuli s tím mráčkem a společně pak všichni pluli ve tvaru beránka, potom byli obličejem neznámého pána, pak zase košatým stromem, nebo plyšovým medvědem. „Kdo to dělá?“ chtěla vědět. „Jáááááááá…“ prosvištělo jí kolem uší, jak se tudy prohnal vítr a dlouhými rozevlátými prsty zase celý ten mráček přetvaroval. Z každé části obláčku neustále padaly návrhy, čím by mohl být. Vítr ta přání plnil, občas něco udělal podle sebe a všichni se tím náramně bavili. A pak byl večer a šlo se spát…

Poslední aktualizace: 05.03.2013 18:08:53

Newsletter

Děkujeme. Každý čtvrtek se můžete těšit na inspirativní tipy na víkend, informace o aktuální soutěži a o novinkách v rubrikách ententýky.