Ententyky.cz

Kapky padaly dolů jedna přes druhou. „Vezmi si pláštěnku,“ volala na Martina maminka, když se chystal na cestu do školy. Pláštěnku si vzal, a rád! Také holinky, ve kterých chodil do školy jen výjimečně. Jen když pršelo, třeba jako teď. Měl je ze všech svých bot nejraději. „Chvátej, ať stihneš autobus,“ pobízela ho maminka.
Cestou na zastávku se Martin poctivě vyhýbal těm největším kalužím. Ale jen proto, že s ním šla maminka. Sám by jistě každou z nich pořádně proběhl, až by voda stříkala všude kolem. Kaluže jsou jednou z bezvadných věcí na deštivém počasí. Také bláto a někdy duha, hrom a melodie bubnovaná do střechy. Martin měl zkrátka déšť rád. Méně už maminka, neboť ta se při každém dešti zlobila. Důvodů měla hned několik – venku nemohlo viset prádlo a na podlaze se usazovaly černé šlápoty, které bylo potřeba stále utírat. Ani tatínkovi déšť moc nevyhovoval, ale Martin si řekl, že to je jejich věc. On je s deštěm kamarád.
To už byli na zastávce, stihli to úplně přesně, autobus zrovna dorazil. Martin se s maminkou rozloučil a vyběhl po schůdkách do autobusu. Hned si všiml volného sedadla u okna, takže se na něm pohodlně uvelebil. Když se autobus rozjel, ještě mamince zamával. Opřel si hlavu o sklo a díval se, jak po vnější straně stékají kapky deště. Tvořily cestičky, které se tu spojovaly a tam zase rozcházely, někde dokonce vykreslily zvláštní tvary, jako obrázky. „To je hezké,“ pomyslel si Martin a jak ty kapky sledoval, začaly se mu samy od sebe zavírat oči. Najednou se mu chtělo spát, asi tím upršeným počasím. Za chvilku doopravdy usnul.
Dlouho ale nespal. Z dřímoty ho probral rozpustilý smích. „To asi holky, pořád se takhle něčemu chichotají,“ říkal si v duchu Martin. Ale žádné holky to nebyly. Kdepak. Když smích neutichal, otevřel Martin konečně oči. A když se podíval kolem sebe, nemohl v první vteřině úžasem ani vydechnout! Byl jinde, než v autobuse. Neseděl už na svém sedadle u okna! Byl v takové zvláštní krajině. Všechno se stříbrně lesklo a všude byla spousta vody. Padala shora a valila se po zemi, tryskala ohromnou silou do vzduchu, kde se proud rozděloval do tisíců maličkých kousků.
„Kde to jsem?“ rozhlížel se Martin kolem sebe. Tohle místo se mu moc líbilo. Náhle se za ním ozvalo: „Pozoooor!“ Než však stačil cokoli udělat, převalila se přes něj spousta vody. Z ní se oddělily dvě rozesmáté kapky. Jedna měla hezkou tvářičku a veselé zelené oči, druhá se rošťácky šklebila: „Ahoj, to je Bublinka a já jsem Slzík.“ „Těší mě,“ usmál se Martin a také se představil. Pořád však nechápal, kde to vlastně je. Nijak moc ale o tom přemýšlet nemohl, neboť Slzík jej chytil za ruku: „Pojď s námi na tobogán! Je to ohromná legrace!“ Tomu prostě nešlo odolat. Martinovi se před očima vynořila spousta pestrobarevných skluzavek, různě tvarovaných, točených a nakloněných. Také tobogánů, které vypadaly zprvu nebezpečně. Bezstarostně po nich ale sjížděly právě takové kapky, jako Bublinka a Slzík. Martin se mezi ně rychle zapojil a úplně zapomněl, že správně by měl teď sedět v autobuse a jet do školy. Jenže klouzat po tobogánu a dopadat do vody bylo mnohem lepší!
Jak tak ale dováděl, všiml si, že stranou od ostatních stojí jedna osamělá kapka. A že se vůbec nesměje, nevýská, ani nedělá vylomeniny jako ostatní. Chvilku ji pozoroval a potom se rozhodl ji oslovit. „Pročpak se neraduješ s ostatními?“ zeptal se Martin kapky. „A proč bych se měla radovat?“ odpověděla mu také otázkou. Martin to nechápal. „Není přece důvod se radovat. Tohle, to je jen na chvilku. Potom se někteří z nás vsáknou do vody, jiní zase vypaří do vzduchu. A už nebudeme. Z toho mám mít radost?“ řekla. Martin vůbec nevěděl, co na to říct…