Od A volám na Aničku,
na Adélku, Aleše,
autobusem dojedu si
z Adršpachu do Aše.
Alotria tropí Alan -
- náš malamut z Aljašky,
aktovku mi někam schoval,
u bot zničil podrážky.
A je auto, co tu troubí,
A je taky ananas,
s Áčkem nejsme nikdy sami,
když tu vidím nás a vás.
Naučit se napsat Áčko
nedělá nám potíže,
A je střecha nebo štafle
pro zdatného malíře.
B
Bé je bába boubelatá,
co bábovku ráda má,
buchty s mákem, bublaninu,
bramboračku s houbama.
Bé má břicho nafouknuté
jako balón duhový,
Bé je celé baculaté, proč –
- nikomu nepoví.
Bé si pod nos pořád bručí:
„Tohle není zábava,
život s břichem, ten mě mučí,
je jen samá námaha.
Jen se valím jako koule,
Klopýtám! A funím! Chrčím!
Na hlavě mám z toho boule,
jak ji vždycky někam strčím.“
A jak napsat tohle Béčko,
co má tolik velkých břich?
Dva obloučky, potom čára
rychlá jako okamih!
C
Cé je rohlík na obloze,
taky měsíc křupavý.
Jéminkote! Já to pletu!
Kdopak z vás mi napoví?
Cé je ovál tříčtvrteční,
Cé je celé šišaté,
je to stuha památeční,
když se celá rozplete.
Cé je Cilka, naše kráva,
Cé je César, ten náš pes,
cement, cihly a náš domek
poroste až do nebes!
Céčkem seču trávu v sadu,
vlastně srpem! Vždyť já vím!
Až doseču, budu svačit
horkou cmundu s podmáslím.
Céčko napsat – jednoduché!
Velmi rychle umím to.
Vedu tužku do šišata,
a pak náhle skončí to.
D
Dé je domek blízko dráhy,
Dé umí hrát na dudy,
když Dé spustí od podlahy,
nemá kabát z ostudy.
Dé má v žilách vábné dálky,
Déčko, to je dobrý duch,
umí také zatnout drápky,
v každé době dobrodruh.
Jiné Dé je důležité,
má smrtelně vážnou tvář,
dupne si a dukát lesklý
schová tajně pod polštář.
Dennodenně doufá v zázrak,
že dostane dáreček,
na svůj dukát truhlu z dubu
a k té truhle zámeček.
Víte vlastně, milé děti,
jak se píše tohle Dé?
Je to jako půlka chleba,
co jen pekař dovede.