Ententyky.cz

Jakmile se ocitl na školní chodbě sám, dostal opravdu velký strach. Chvíli čekal, zda se kočka zase objeví. Ale nemělo to cenu. Oskarovi mělo hned dojít, že to celé nebude jen tak. U téhle kočky si nikdo nemohl být ničím jistý.
Chodba byla studená a temná, ačkoli venku za dveřmi panoval krásný slunečný den. Oskar se pomalu vydal ke schodišti, které v tom šeru zahlédl jen díky svým kočičím očím. Kdyby byl pořád jen obyčejný kluk, určitě by si jej nevšiml. Sotva položil první packu na schod, uslyšel za sebou podivný zvuk. Zněl nazlobeně a nebezpečně. „Měl bych se ohlédnout,“ pomyslel si Oskar a pokládal při tom na schod druhou tlapku. Snažil se být potichu, ale nebylo mu to nic platné. Znovu to uslyšel a už bylo jisté, že se bude muset podívat. Ohlédl se a v tu ránu se mu naježily všechny chlupy, co na sobě měl. Stál za ním totiž velký, uslintaný pes, který temně vrčel: „Co tu děláš? Máš být ve třídě! Jsi přece po škole.“ Oskar hned poznal, že to nemůže být nikdo jiný, než školník. Na krátký moment jej pobavilo, že školník vždycky strašně nadával, když v okolí viděl nějaké zvíře. Dovnitř by nikdy žádné nepustil! A teď je z něj pes.
Jenže na takovéhle přemýšlení moc času nebylo. Školník cenil na Oskara svoje ostré zuby skutečně hrůzostrašně. Ale Oskar se jen tak nedal. Nasupeně se na školníka podíval a po kočičím způsobu zaprskal: „Do toho vám nic není!“ Na nic už nečekal a hbitě se rozeběhl po schodech nahoru. Školník okamžitě za ním a začal tak štěkat, že se to rozléhalo po celé budově. Nebyl sice rychlý jako Oskar, ale rámus, který dělal, naháněl hrůzu. Oskar se rychle dostal do druhého patra a utíkal chodbou kolem dveří jednotlivých tříd. Za sebou neustále slyšel školníkovo hromování. Chtěl se do některé třídy schovat, ale všechny dveře byly zamčené. Zrovna, když se jedny snažil otevřít, začalo zvonit. Současně s tím se z přízemí ozvaly hlasy dětí, nejspíš těch, co si hrály venku. „Asi mají odpolední vyučování,“ napadlo Oskara. Jinak by přece takhle pozdě ve škole nebyly.
Příchod ostatních naštěstí na chvíli umlčel školníka, neboť všem prohlížel packy, jestli nenesou dovnitř bláto. Oskar tím získal trochu cenného času a zkoušel další dveře. Konečně se mu jedny podařilo otevřít! Byly to dveře od komory, o níž ani nevěděl, že ve škole vůbec je. Ještě, než se schoval, ohlédl se. Na chodbě stála kočičí holčička a upřeně se na něj dívala. Poznal v ní Karolínku, které ráno schoval boty. A včera jí polámal pastelky a předevčírem sebral svačinu. Každý den jí něco provedl. „Zavolám na tebe školníka,“ řekla hned. „Nevolej ho,“ prosil Oskar. „To tedy nevím, proč bych neměla. Všichni by mi poděkovali. Konečně bys dostal za vyučenou,“ odpověděla a po očku sledovala schody. Hlídala, zda se neobjeví spolužáci, nebo dokonce školník. Nešel nikdo a Oskar to zkusil ještě jednou: „Pomoz mi a neprozrazuj, že jsem tady.“ „Proč bych ti měla pomáhat, když ty nepomáháš nikdy nikomu? Jenom všem ubližuješ!“ To byla pravda, na to Oskar nemohl nic říct. Potřeboval se ukrýt před školníkem a ne poslouchat takové řeči, takže ho to i trochu naštvalo. Karolínka vypadala, že chce ještě něco říct, ale Oskar už na nic nečekal.
Vklouznul do komory a zabouchnul za sebou dveře. Karolínku nechal stát na chodbě. Snažil se rozkoukat, protože v komoře byla tma jako v ranci. Chtěl se co nejrychleji schovat, než ho ta holka prozradí a školník vyčmuchá. Náhle ze tmy zablikala dvě malá světýlka a ozvalo se: „Ale, ale, Oskare, copak to tu tropíš za zmatky?“ Kočka! V mžiku stála vedle Oskara a jako vždy se zlomyslně šklebila: „Tady tě ten pes najde jako nic. Nejsi moc chytrý. Najít si takový úkryt může jen hlupák.“ „Nejsem hlupák!“ bránil se Oskar. „Nedalo se nikam jinam schovat,“ zkoušel vysvětlovat, proč se v komoře ocitl. Kočka se zasmála: „Dalo i nedalo, Oskare. Nemusel ses schovávat vůbec. Mohl jsi jít do třídy dopočítat úlohu.“ To byla také pravda. „Nedá se nic dělat, Oskare, budeš muset ven,“ řekla ještě kočka. To se mu ale vůbec nechtělo. Chtěl začít protestovat, když z chodby zaslechl hlasy. Objevil se školník a chtěl od Karolínky vědět, jestli Oskara neviděla. „Viděla,“ řekla mu. „Ta zrádkyně,“ nadával v duchu Oskar, „to jsem si mohl myslet, že mě prozradí,“ letělo mu hlavou. Jenže potom přišlo velké překvapení. Školník se samozřejmě zeptal, kam tedy Oskar zmizel. „Támhle. Utekl dolů po druhém schodišti,“ odpověděla Karolínka. Pobízela školníka, aby chvátal, určitě Oskara na těch schodech ještě dostihne. Školník na nic nečekal a rozeběhl se do spodního patra.
V tu chvíli se Oskar odvážil pootevřít dveře komory, aby Karolínce poděkoval. Zahlédl ji už ale jen vejít do třídy na druhém konci chodby. Nestihnul to. „Co teď, Oskare?“ zamňoukala kočka. Jenže Oskar nevěděl…
Určitě něco vymyslí, ale o tom až příště…