Ententyky.cz

U okna… U toho, z něhož vyskočil Oskar společně s tou podivnou kočkou. Říkáte si jistě, že je to bláznovství, skákat z okna školy. Je to vysoko a jednomu by se snadno mohlo něco stát. Za normálních okolností by tomu tak skutečně mohlo být. Jenže tohle je příběh, ve kterém se zlobivý kluk potká s mluvící kočkou. To rozhodně normální okolnosti nejsou, takže skákání z okna je v tomto případě dovoleno. Skočme proto s Oskarem a podívejme se, jak…
…jak se pouhý milimetr za okenní tabulkou proměnil v kocoura! Opravdu. Stal se z něj krásný, černý kocour. Se žlutýma očima a ostrými drápky. S huňatým kožichem a drsným jazýčkem. Docela se mu to líbilo, vypadat takhle a chodit po čtyřech. Zkusil se protáhnout, ale kočka ho popoháněla: „Nezdržuj, lenochu! Jen poběž!“ Jenže Oskarovi se moc běžet nechtělo. Před sebou uviděl pohodlný pletený košík, v něm krásně načechraný polštář a vedle misku s mlékem. Hned se vydal tím směrem. „Nic takového! To by se ti líbilo, co? Zlobíš a ještě bys chtěl lenošit? To tedy ne!“ sekla po něm drápkem kočka. Oskar dělal, že ji neslyší, ale měl smůlu. Kočka jen přimhouřila oči a košík rázem zmizel. „Jak to děláš?“ ptal se Oskar. „To není tvoje věc,“ odsekla kočka a pobídla jej, aby už konečně šli. „A kam vlastně?“ nepřestával vyzvídat Oskar. „Podívat se na tvoje lumpárny,“ ušklíbla se kočka a rozeběhla se.
Oskar měl co dělat, aby ji dohnal. Kočka byla rychlá a znala cestu. Běželi vysokou trávou, téměř nic přes ni nebylo vidět. Konečně se zastavili. Oskar nevěřícně zíral před sebe. Byli totiž zase před školou! „Jsme zpátky?“ otočil se na kočku. „Jak se to vezme…“ nakrčila svůj malý čumák a zatvářila se ještě tajemněji. „Jsme a nejsme,“ řekla, jenže Oskar tomu vůbec nerozuměl. Byl ale zvědavý, se bude dít dál. Půjdou dovnitř? To by asi bylo dost nebezpečné. Mohl by si jich všimnout školník a to by bylo špatné. Podle školníka totiž nemají zvířata ve školní budově co dělat. A Oskar byl teď kocour, takže do školy tím pádem nepatřil. Z úvah ho ale vytrhlo zvonění. Úplně stejné, jako na začátku tohoto příběhu. Jenže za zdmi školy se neozval křik dětí, nýbrž mňoukání! Když se pak otevřel hlavní vchod, vyběhl ven chumel koťat. Běhala, válela se po zemi, posílala si mezi sebou barevná klubíčka, no zkrátka chovala se tak, jak je to u malých koťat zvykem.
Oskarovi se to líbilo, dokonce tolik, že se bez váhání mezi ně rozeběhl. Jenže se stalo něco, co nečekal. Jakmile se ocitl uprostřed nich, všechna rázem s dováděním přestala a loudala se pryč. Ať se Oskar snažil jak chtěl a rozverně poskakoval, nebylo mu to nic platné. Ostatní si s ním hrát nechtěli. „Co se děje?“ posadil se a svěsil zklamaně hlavu. Kočka si odfrkla: „Ty se ještě ptáš? Už jsi zapomněl, cos jim provedl? A nejen dnes…!“ „Já? Já těmhle kočkám neudělal vůbec nic!“ rozčiloval se Oskar. „Jak se to vezme, Oskare. Udělal i neudělal. Bude lépe, když už půjdeme,“ pokračovala kočka stejným tónem. Pořád ale seděla a mhouřila oči proti slunci. „Tak jdeme?“ poposedl netrpělivě Oskar. „Ale ale… před chvílí jsi tu chtěl dovádět a najednou chvátáš pryč?“ popichovala jej. Moc dobře věděla, jak je Oskar nejistý a chtěla ho trochu potrápit. „Tak pojď,“ zvedla se pak konečně.
Zamířila si to přímo do hlavního vchodu školy. „Tam? Před chvílí přece všichni odešli! Do školy nejdu!“ začínal se zase vztekat Oskar. Kočka se zatvářila převelice přísně: „Oskare, tak dost. Jsi snad po škole, nebo ne? Tak neodmlouvej. Navíc si za svým slovem nestojíš déle než jedno kočičí zamňoukání a to vůbec není dobré.“ Oskar už se raději neodvážil říkat nic. Svěsil hlavu a šel. Poprvé od chvíle, co se proměnil v kocoura, začal pochybovat o tom, zda je to dobře. Nejdříve se zdálo, že to bude legrace. Ale nyní si vyčítal, že kočku poslechl a pustil se za ní tím oknem ven. Co ven… Sem, na to podivné místo. Měl raději sedět a počítat, ať si kočka říká, co chce. Měl si zacpat uši a neposlouchat ji. Jenže takové úvahy mu teď nebyly k ničemu. Měl čtyři nohy a kočka byla jediná, kdo ví, co má tohle všechno znamenat. Nezbývalo mu, než se jí držet.
S takovými myšlenkami prošel dveřmi školy. Zabouchly se za nimi tak hlasitě, že Oskar leknutím nadskočil a zavřel oči. Když je znovu otevřel, kočka byla pryč!
A o tom, kam zmizela, příště…