Jestli někoho z vás už někdy bolely zuby (vlastně stačí, aby pobolíval jeden jediný zub), jístě víte, co musela Otykla vydržet. Jaké to byly nervy! Takže když se vracela s dvojčaty od pana zubaře Mezery, myslela si, že nic dramatičtějšího už ji potkat nemůže. To se ale velmi mýlila! Hned si povíme, proč...
Když se totiž s klukama zastavila na přechodu a čekali na zeleného panáčka na semaforu, všimli si na druhé straně ulice něčeho podezřelého. Tedy – ne něčeho, ale někoho. Jakýsi pán, otočený k nim zády, lepil na zeď domu velký plakát s červenými písmeny. Otylce se zdál být povědomý. Když se maličko pootočil, měla jasno! Byl to ředitel cirkusu Bručoun! V ten moment Otylka ztuhla hrůzou. Hned se ale vzpamatovala, mrkla na kluky a všichni tři se schovali za nejbližší roh. Odtud pak sledovali, jak se Bručoun ještě kolem sebe pořádně rozhlédl a pomalu odcházel. V ruce nesl smotané další plakáty.
„Ještě chvilku počkáme a pak se tam půjdeme podívat,“ šeptal Olda, ačkoli na ulici byl takový hluk, že klidně mohl mluvit nahlas.
„Jenže já neumím číst. Nebudu vědět, co na tom plakátu je,“ zafňukala Otylka.
„Neboj, my ti to přečteme,“ uklidňoval ji Kamil a Otylka byla ráda.
Pak už byl vzduch čistý. I když bychom spíše asi měli říct jen to, že Bručoun byl zkrátka a dobře pryč. Protože k místu, kde se prohání jedno auto za druhým, se spojení „čistý vzduch“ moc nehodí. Ačkoli se to tak říkává... Ovšem ať to řekneme jakkoli, potvrdíme tím vždycky to, že Kamil, Olda a Otylka mohli konečně přejít ulici a přečíst si plakát. Obrovskými červenými písmeny na něm bylo natištěno:
HLEDÁ SE UPRCHLÝ HROCH!
MĚŘÍ PŘES METR A VÁŽÍ ČTYŘICET METRÁKŮ.
POZOR: JE TĚŽKOPÁDNÝ A LÍNÝ.
NÁLEZ ODEVZDEJTE U ŘEDITELE CIRKUSU BRUČOUNA!
„Cože?! Já že jsem těžkopádná a líná?! Co sito ten Bručoun nabručený dovoluje?“ vykřikla nazlobeně Otylka. Vůbec se jí nelíbilo, co o ní ředitel cirkusu napsal. Vždyť to nebyla ani trochu pravda. Otylka přece neuprchla! Sám Bručoun ji vyhodil! Teď rozvěšuje lživé plakáty, na kterých o ní říká takové ošklivé věci. Jenže tohle všechno v tuto chvíli až tak důležité nebylo, což hned poznal Kamil:
„Otylko, na to vůbec nekoukej. Teď hlavě musíme vymyslet, jak to udělat, aby tě nikdo nenašel, nepoznal a neodevzdal!“ A měl pravdu! Společně se pak usnesli, že se prvně musejí dostat domů a tam že už něco vymyslí. Jistě jim v přemýšlení pomůže i maminka s tatinkem.
Na cestu dal Kamil Otylce alespoň svoji kšiltovku a Olda své sluneční brýle, aby byla maskovaná. Tady je potřeba navíc podotknout, že hrošici čepice s brýlemi nejen maskovala, ale dokonce jí to i slušelo, takže na chvilku docela zapomněla na ten nešťastný plakát. Představte si, že ji kluci museli i popohánět, aby víc spěchala, protože se zastavovala u každé výlohy a prohlížela svůj odraz v ní, pochvalně mručela a všelijak se natřásala.
„Že ti to vezmu!“ pohrozil jí Olda, když mu už došla trpělivost.
To ale Otylka nechtěla a raději přidala do kroku, aby mohli co nejdříve kout další plány.
A o těch si společně povíme příště...