Hrošice šla, kam ji nohy nesly a oči vedly, jak už tomu bývá, když jdeme někam a pořádně nevíme, kam. Hodně se řídila i svým sluchem a tak se stále víc přibližovala k nějakému hluku, o němž nejdříve netušila, čím je způsoben. Brzy to zjistila. Byla to auta. Spousta aut, která jela tudy i tam, rychle i pomalu, auta různě barevná a různě veliká. Hrošice se lekla. Co teď? Vůbec se neuměla v takovém prostředí pohybovat.
Zmateně pobíhala po kraji silnice a řidiči na ni koukali celí vykulení. A jak by ne, však potkat za bílého dne hrocha, to jednoho překvapí. Horší by to snad bylo už jen za černé noci, neb to by takový hroch vypadal navíc i hrůzostrašně! Hrošice si pak všimla, že za silnicí je malý travnatý plácek. Dokonce pár stromů na něm rostlo a zrovna tam i svítilo sluníčko. „Tam se musím dostat!“ zvolala nahlas, aby si dodala odvahy. Vrhla se mezi auta a nastal takový chaos, že větší asi nastat nemohl. Všichni troubili a uhýbali, hrošice poskakovala a pištěla.
Zrovna v tu chvíli jelo po silnici i červené auto, které vezlo maminku, tatínka a dva kluky. Ti kluci byli dvojčata a vypadali jeden jako druhý, téměř k nerozeznání. Tedy až na jednu nenápadnou pihu pod okem a jednu pod nosem. I tak bylo těžké chlapce od sebe rozpoznat, protože to byli pěkní rošťáci a každou chvilku si schválně fixou domalovávali další pihy, aby všechny kolem zmátli. Pro nás je teď ale důležité to, že ten s pihou pod okem byl Olda a ten s pihou pod nosem byl Kamil. Oba si hrošice všimli ve stejném okamžiku, zrovna když se za mohutného troubení všech vozidel probojovala na ten travnatý kousek u silnice.
Tatínek musel dávat pozor na ostatní auta, protože jezdila kvůli té kalamitě naprosto neorganizovaně a maminka raději pevně zavřela oči, takže hrošici neviděli. Ale Olda s Kamilem ano. Ještě stačili zahlédnout, jak se unaveně svalila do trávy, ale za chvilku jim z dohledu zmizela, neboť jeli pořád dál. Naštěstí tohle místo znali, byli už jen kousek od domova a věděli, kudy se sem dostat tak, aby se vyhnuli silnici a zároveň se dostali k hrochovi. Přece není možné, aby člověk nechal hrocha hrochem! Zjistit, co tu dělá, je přímo klukovská povinnost!
Jakmile dorazili domů, houkla dvojčata na maminku jen: „Jdeme ven!“ a byla pryč. Maminka tak zůstala stát s otevřenou pusou, jak jim zrovna chtěla připomenout mytí rukou a svačinu čili zbytečnosti, které se dělávají při příchodu domů. Byla ale zvyklá, že kluci zmizí ven rychleji než pára nad hrncem horké polévky.
Během chvilky byli kluci na místě a opatrně se plížili k hrošici. Ležela a fňukala, z očí se jí koulely ohromné slzy, takže si jich vůbec nevšimla. „Ahoj,“ řekl Olda. Hrošice se lekla, až nadskočila. Kňouravě pak řekla: „Ahoj.“ „Co tady děláš?“ ptal se Olda a Kamil dodával: „A jak ses sem dostala?“ Hrošice jim vyprávěla, jak byla v cirkusu a jak kvůli Bručounovi odešla. A jak ji málem srazilo několik aut, než se dostala sem, na trávník. „Kam teď půjdeš?“ vyzvídal Kamil. Hrošice nevěděla a jen krčila rameny. „Tak pojď k nám,“ řekl Olda a už se zvedal. Ještě ho ale něco napadlo a obrátil se na hrošici: „Jak se vlastně jmenuješ?“ „Hippopotamus amphibius,“ odpověděla hrošice. „To je dlouhé, to si nezapamatujeme,“ zavrtěl hlavou Olda. „Tak ti budeme říkat Otylka, to se k tobě hodí,“ navrhnul Kamil a všem se to líbilo.
Za chvilku už mířili dva kluci, co vypadali úplně stejně, až na tu jednu pihu pod okem a jednu pod nosem, společně s hrošicí přejmenovanou na Otylku směrem k domovu. A já naštěstí moc dobře vím, co se dělo, když tam dorazili...