Ony totiž ven vycházejí i její sestry, třeba Polozima, Teplá zima, Blátivá zima a další. Ale tahle Zima, ta opravdová, ta tedy stojí za to. A když si s ní vyrazí na výlet po světě právě Mráz, je to pak krásnou pokoukání. Mráz je velký malíř a rád se svým uměním chlubí. Takže na každé okno, které na své cestě potká, namaluje obrázek.
Jednou se Mráz proháněl kolem velkého starého domu. Ten dům, to bylo muzeum a v tom muzea byla pověšená velká spousta obrazů. To Mráz nevěděl, protože pořád poletoval jen venku. Jak tak ale okolo toho muzea kroužil, všiml si, že je maličko otevřené okno. Skoro to ani vidět nebylo, jen docela nenápadná škvírka mrkala na svět. Mráz byl ale všímavý a hned si řekl, že by bylo dobré podívat se, co je uvnitř. Pro Mráz to není vůbec žádný problém, protáhnout se sebemenší škvírkou. Dokáže se totiž úplně zmenšit, aby se všude dostal. A tak se Mráz ocitl v muzeu.
Ten tedy koukal! Tolik krásně namalovaných obrazů ještě nikdy neviděl. Nemohl se na to vynadívat, hned se mu líbil ten a hned jiný, tady obdivoval zvířata jako živá a tady zase řeku vymalovanou tak, že by do ní jeden hned skočil. A jak byly ty obrazy různé! Někde byli vymalovaní lidé a domy tak, jako by to byla fotografie. Na jiných obrazech byli také lidé, ale zvláštně rozmazaní. Další obrazy byly vlastně jen zvláštním kolotočem barev, jedna skákala přes druhou, vpíjely se do sebe a motaly. No zkrátka, Mráz nevěděl, kam s očima. Všechno se mu to líbilo, ať to bylo namalované jakkoli, Mráz to prostě považoval za nádherné.
Zrovna v tu dobu, ale v úplně jiném domě, díval se z okna malý Honzík. Zítra měl být Štědrý den, ale venku nebyl vůbec žádný sníh. Na procházku sem totiž přišla jen jedna ze sester Zimy. Mráz, který se zatím proháněl od jednoho obrazu ke druhému, se sem nedostal už vůbec. Honzík z toho byl tak trochu smutný, protože si pod stromeček moc přál nové sáňky. Jenže k čemu mu budou nové sáňky, když nebude mít na čem jezdit. Takové sáňky, ty panečku potřebují spoustu sněhu, aby pořádně jely! Jenže sníh nebyl a obloha nevypadala, že by se z ní měla začít sypat sněhová nadílka. To jsou mi tedy pěkné Vánoce, bručel si Honzík pod vousy. On tedy žádné vousy neměl, ale kdyby ano, jistě by si pod ně takhle bručel. Ručičky hodin na zdi se však už posunuly k době, kdy je dobré jít do postýlky a tak Honzík šel. Sníh nesníh, zítra je Štědrý den a na to se každý musí pořádně vyspat, to se jinak nedá. A jak říká dědeček, co není dnes, může být zítra, tak třeba i ten sníh se objeví…
Ráno ale byla obloha stejná jako večer, jen s tím rozdílem, že venku bylo světlo. Jak by ne, vždyť začal den. A protože to byl Štědrý den, běžel Honzík hned za rodiči, že se musí začít zdobit stromek. Byla to paráda, cukroví vonělo, stromeček se pyšně naparoval v pokoji a kontroloval, zda má dobře všechny spodní větve. To aby se pod něj vešlo co nejvíc dárků. Po obědě se tatínek začal oblékat a Honzík věděl, že se půjde do lesa, nakrmit zvířátka. Na to se těšil, v lese je hezky. Jen ten sníh kdyby byl. Vyrazili a za chvíli už měly srnky a zajíci přichystanou takovou hostinu, o jaké se jim nesnilo.
Najednou Honzíka cosi štíplo do tváře. Jen tak maličko a skoro neznatelně, ale přece jen štíplo. Honzík si toho nejprve nevšímal, ale opakovalo se to. Přejel si rukou po tváři a znovu! To už se víc ošil a začal se rozhlížet, co by to mohlo být. Vedle něj stál takový mužíček, průhledný, že byl sotva vidět. Honzík na něj zůstal překvapeně koukat a zeptal se: „Kdo jsi?“ a mužíček odpověděl: „Mráz.“ Byl to opravdu ten Mráz, co jsme ho viděli prve v muzeu, ten, kterému se tolik líbily obrazy. Jen tak se potuloval a zatoulal se až do lesa, kde byl Honzík se svým tatínkem. Honzík se ho zeptal, co tam dělá a Mráz řekl, že se jen tak prochází. „To je tedy něco!“ pomyslel si Honzík. Mráz se jen tak toulá lesem a sníh nikde. Co je to za pořádek? A taky mu to řekl. Byl na Mráze pořádně naštvaný, vlastně mu úplně vynadal, že to se nedělá, takhle ztrácet čas, když jiní čekají na pořádnou zimu.
Mráz se bránil a vysvětlil Honzíkovi, že na něm to až tak nezávisí. On může mrazit jak chce, ale všechno to řídí Zima, která má klíč od dvířek, za nimiž bydlí sněhové vločky. „A nemohl by ses s tou paní Zimou domluvit, aby už konečně nasněžilo?“ zeptal se ho Honzík. A Mráz mu slíbil, že to zkusí.
Den potom běžel neuvěřitelnou rychlostí a nachýlil se čas, kdy doma všichni sedali ke štědrovečerní večeři. Byla to dobrota veliká, ale Honzík už byl přece jen víc zvědavý na to, zda najde pod stromečkem dárky. A zda to budou ty, které si tolik přál…? Když dojedli, chvíli ani nedutali a napjatě poslouchali, zda uslyší zvoneček. Nejprve nebylo slyšet nic, ale potom se odněkud ozvalo slabé „cililink“, potom o něco silnější „cililink, cililink“ a nakonec z toho bylo zvonění, jako když se naráz rozezvučí aspoň tisíc zvonečků. Honzík na nic nečekal a vyběhl od stolu, otevřel dveře a před ním se pyšnil krásně nazdobený stromek. Svítil a blyštěl se, vypínal všechny své větve, aby bylo vidět, jak mu to sluší. Pod ním byla velká kopice nádherně zabalených dárků.
Nadělovalo se, rozbalovalo a radovalo, všichni měli radost. Honzík se pak v jednu chvíli podíval k oknu a najednou nemohl uvěřit tomu, co vidí. Okno bylo moc krásně pomalované, byl tam domek a u domku děti, které stavěly sněhuláka. Vedle byl namalovaný les s měkkou sněhovou peřinou, všechno to vypadalo jako opravdové, nebo spíš jako z nějakého opravdového obrazu. Jako by ne, však to maloval Mráz, který zkoušel dělat přesně takové obrazy, jaké viděl v tom velkém muzeu. Honzík běžel k oknu, odkud na něj ten průhledný mužíček spiklenecky zamrkal. A kolem něj se z nebe valily sněhové vločky jedna za druhou, usazovaly se na zemi a tvořily přesně takovou peřinu, jakou Mráz vymaloval na okno. Honzík na Mráze zamával, a když se otočil zpátky ke stromečku, všiml si, že úplně vespod jsou i ty nové a krásné sáňky…