V hlubokém moři, které se jmenuje Rudé, žila hodná rybka Stázka. Bydlela hned vedle obrovského kamene, odkud měla dobrý výhled do okolí. Dívala se, jak kolem plavou ostatní rybky a volala na ně: „Ahoj, kam plavete?“ a rybky odpovídaly: „Ahoj Stázko, já plavu nakoupit, já plavu do kina, já plavu do houslí, já si plavu jen tak…“ A jak tak Stázka sledovala to šplouchání a mihotání, těšila se, že se na ni určitě připlave podívat její kamarád, mořský koník Čestmír, kterému nikdo neřekl jinak, než Česťa. Stázka s Česťou spolu kamarádili už strašně dlouho, což znamená od narození, znali se z mořské porodnice, chodili si hrát na stejné pískoviště na dně moře a seděli v jedné lavici ve škole.
Vraťme se ale k tomu, jak Stázka volala na rybky: „Ahoj!“ a čekala na Česťu. Vyhlížela ho pozorně, takže ho brzy skutečně uviděla. Začala na něj mávat, jenže najednou si všimla, jak se za Česťou cosi objevilo. To cosi se náhle vynořilo, bylo to takové chapadlové, omotalo to Česťu kolem dokola a odnášelo pryč! Stázka na nic nečekala a dala se do pronáledování. Představte si, že když začala tu příšeru dohánět, zjistila, že je to zlá chobotnice Johana! „Co ta tady dělá,“ pomyslela si Stázka, „vždyť chobotnice Johana bydlí v Černém moři.“ V tom Černém moři, ze kterého Johana byla, je taková tma, že si tam ryby skoro nevidí na ploutve a do téhle tmy odnášela Johana Česťu. Stázka si řekla, že to tak opravdu a když slyšela, jak Česťa volá: „Pomóc, Stázko, pomóc!“, zaťala zuby a plavala, co jí síly stačily. Jenže Johana byla rychlá a za chvilku zmizela Stázce z očí.
Stázka si naštěstí všimla, že je jen kousek od policejní stanice, takže to vzala přímo tam a hned mezi dveřmi vyhrkla na policejního velrybáka Evžena: „Plavu nahlásit únos! Pište si: Chobotnice Johana, bydlištěm v Černém moři, unesla mořského koníka Čestmíra, zvaného Česťu. Česťa bydlí zde, v Rudém moři.“ Evžen přestal ťukat do psacího stroje a zeptal se: „A proč ho unesla?“ Stázka se zamračila: „To nevím, proto jdu za vámi. Musí se to vyšetřit.“ Evžen řekl: „To tedy ano,“ doťukal ještě pár posledních písmenek a pak společně se Stázkou vyplul směrem k Černému moři.
Když se do toho Černého moře dostali, museli dávat dobrý pozor, aby do něčeho nenarazili, neboť tam byla taková tma, že skoro vůbec nic neviděli. Evžen se kolem sebe pořád rozhlížel a kontroval, jestli na ně někde něco nevybafne, nebo jestli tam dokonce nečíhá samotná chobotnice Johana. Nečíhala, byla už u sebe doma a držela tam ve svém obýváku Česťu jako zajatce. Moc dobře věděla, že se Stázka dala do sledování a že určitě přivede i Evžena, takže si ještě vařila kafe, než k ní dorazí. A za chvilku tam byli, Stázka hned zabouchala na dveře a zavolala: „Johano, okamžitě pusť Česťu domů!“ Johana se zachechtala a zakřičela: „To tedy ani omylem! Nechám si ho, aby mě vozil. Jsem už stará a nebudu se přeci všude dostávat po svých!“ Česťa chtěl něco říct, ale nemohl, protože Johana mu zalepila pusu. Naštěstí tam byla Stázka a ta se tedy na Johanu rozzlobila: „Johano, Česťa není žádný tvůj taxík, okamžitě ho pusť.“ Ale Johana zkrátka nechtěla, nepomohlo ani Evženovo rázné domluvení, ani vyhrožování a navíc si zabarikádovala dveře. Stázka ale obeplula její domek a všimla si, že vzadu je nechané otevřené okýnko. Hned to řekla Evženovi, jenže když se to podíval, řekl: „Tudy se neprotáhnu, abych Johanu zneškodnil.“ Ale Stázka se zasmála: „Já se tam vejdu, tak odstraním barikádu ode dveří a pustím vás tudy.“ Evžen řekl, že je to dobrý nápad a Stázka se protáhla okýnkem do Johanina domku.
Musela se chvilku rozkoukávat, ale brzy poznala, které dveře kam vedou. Řekla si, že musí Johanu nějak přelstít, takže to vzala do obýváku přes ložnici a ne přes kuchyň, což bylo chytré, neboť Johana si ji v první chvíli vůbec nevšimla. Stázka měla v plánu rychle otevřít Evženovi dveře, jenže pak tak nějak divně mávla ploutvičkou a tím se prozradila. „Chachááá!“ vykřikla Johana a hnala se za Stázkou. „Ty jsi tu taky? Jen počkej, chytím tě a taky budeš můj zajatec,“ vyhrožovala. Mávala kolem sebe svými chapadly a snažila se Stázku chytit. Ale Stázka byla moc statečná a také chytrá, takže Johanu různě obeplouvala, až se jí ta chapadla zauzlovala! Johana pak sebou plácla na zem a snažila se chapadla povolit, jak ale s nimi škubala, tak si uzel na nich ještě víc utahovala. Stázka rychle otevřela Evženovi a Evžen řekl: „Tedy Stázko, ty bys mohla být okamžitě velitelkou na naší policejní stanici.“ Stázku pochvala potěšila, ale řekla, že raději zůstane, jak je a šla vysvobodit Česťu. Česťa byl rád, že může domů a Johana se od té doby nepokusila nikoho dalšího unést, protože moc dobře věděla, že by to pro ni zase nedopadlo dobře…