tvoří kola, tečky, pruhy,
co kdo s nimi dokáže.
Jednou líně protáhnou se
po papíře sem a tam,
jindy křičí: Honem, holky,
namalujme obraz, rám!
Takhle tráví všechny chvíle
v krásném světě radostí,
mají vše, nač vzpomenou si,
žijí zkrátka v hojnosti.
Přesto přišel nápad zvláštní –
podívat se někdy ven!
Jaké to tam asi bude,
tam v tom světě za oknem?
Potají se poradily
kudy vlastně uprchnout,
kousek rovně, potom zahnout,
dál už z cesty neuhnout.
Potichu, jak malé myšky
vyšly jedna za druhou,
zvědavé a nedočkavé,
že velký svět dobudou.
Jenže ouha! Vše je jiné,
než v pastelčím říkání.
Všude bláto, prach a špína,
žádná duha nad strání.
Pod hromadou odpadků
už skoro není vidět zem,
jak si lidé mohou nechat
tohle přímo pod nosem?
Pastelky jen smutně brečí,
chceme zpátky, kde jsme byly.
Tohle místo pro nás není,
tak jsme si to nevysnily.
Jak teď ale najít cestu,
kudy přišly z domova?
Dát se tudy? Nebo tudy?
Kdopak se v tom vyznat má?
Bloudění snad nemá konce,
nežli se však strachovat,
řekly: Světe, třeba zboř se,
začneme si malovat.
Rozběhly se po okolí
pilné jako včeličky,
malovaly, co se dalo,
hračky, vodu, kytičky.
Domy vzaly jasně bílou,
zelenou zas keře, stromy,
střechy sytě oranžové
pyšnily se nade všemi.
Do ulice zmrzlináře
přikreslily pro děti,
na každý roh koloběžku,
taky koše na smetí.
Potom ještě velké hřiště
se vším, co lze vymyslet.
Zdál se jim hned mnohem lepší
tenhle velký, zvláštní svět.
Tak pastelky malovaly,
jak by to byl papír jen,
řádily a skotačily
v novém městě barevném.
A nakonec zanechaly
důležitý psaný vzkaz:
Tam, kde budou barvy chybět,
dáme si zas spolu sraz!