Ale Frfňa, ta je jiná než ostatní žížaly,
vezme deštník, nafintí se a vyráží do dáli.
Frfňa, ta dbá na parádu, na líčení, trvalou,
v plavkách mívá promenádu, povahu však nestálou.
Myslí si ta pyšná Frfňa, že je víc než ostatní,
jen z té svojí pyšné výšky milá Frfňo nespadni!
Když pak jednou hromy blesky na obloze duněly,
Frfňa řekla: To je skvělé, pršet začne za chvíli!
Vyzkouším si novou róbu, paraplíčko, holiny,
nebudu jak žížaluchy ušmudlané od hlíny.
Ohrnula nos a vyšla kapkám rovnou naproti,
stará babka žížalice dí: To jsou mi novoty…
Strakatá je jako šašek z žížalího cirkusu
a kolik ty její řeči nadělají rámusu!
Frfňa babce hrozí pěstí: Mlč, ty jedna proradná!
Jak princezna načančat se zábava je pořádná.
Já mám vkus a šmrnc a šarm,
všechny módní trendy znám.
Chlubí se a vytahuje Frfňa, kráska žížalí,
neví, že ji pozoruje mlsný kosák zpovzdálí.
Jen si tlachej, holko hloupá, myslí si ten černý kos,
na takové nepozory já mám zkrátka dobrý nos.
Frfňa se dál naparuje, kos je stále blíž a blíž,
těší se, že naplní si zásobami svoji spíž.
Potom letí jako střela a chce milou Frfňu lapnout,
osolit ji, opepřit a plotýnku si pod ní zapnout.
Frfňa, když ho uviděla, měla rázem horečku,
zavrtat se rychle chtěla zpět do svého domečku.
Ale deštník překáží jí v rychlé cestě záchrany,
o holiny zakopává, očím vadí kudrny.
Frfňa volá: Pomozte mi! Pomozte mi, žížaly!
Slibuji, že nebudu již více dělat naschvály.
Kos je v boji neoblomný, klove jako dravý pták,
vtom mu někdo drápem ostrým míří přímo na zobák.
Zželelo se babce staré Frfni naší plačící,
zavolala kamarádku – krásnou kočku domácí.
Kosák, ten se Míny bojí, to je přeci známá věc,
nechal tedy Frfňu Frfňou, hleděl prchnout za kopec.
Od té doby Frfňa více hledí na své bezpečí,
nelíčí se, nefintí se, hlínou leze bez řečí.
Pro žížaly není nutný nános pudru u nosu,
mnohem lepší je být v klidu – bez strachu a bez kosů…