Ententyky.cz

Bojínek pořád ještě spal a tak jej Maruška houpala, vůbec jí to nevadilo, neboť se z úkrytu stejně nedalo vylézt. Rodiče si totiž pořád hráli a nevypadalo to, že by chtěli přestat. Potom už se ale na nebi objevily první hvězdičky, a to už pak maminky přece jen začaly mít starost, zda by se nemělo jít domů na večeři. A samozřejmě zkontrolovat, jestli jsou děti v pořádku, umyté a v postýlkách. Kdyby tak věděly, že Kája s Maruškou je celou dobu tajně sledují! A že Maruška navíc v náručí drží spící strašidlo! To je ale vůbec nenapadlo, vždyť jak by mohlo, pořád tedy říkaly, že už je čas jít a tatínci zase protestovali, že ještě ne, ještě si chtějí chvilku hrát…
Najednou však byla půda prázdná. Kája strčil do Marušky loktem, aby se podívala. Opravdu. Obě maminky i oba tatínkové zmizeli, nebyla tam ani truhla. Děti nevěděly, co to má znamenat, ale Kája řekl: „To je určitě zase nějaké kouzlo. Takže se nemusíme bát.“ Maruška si to také myslela, a tak se nebála. Jenže co teď vlastně dělat? Bojínek sebou zavrtěl a otevřel oči. „Kde všichni jsou?“ zeptal se. Maruška s Kájou krčili rameny, že nevědí. Chvilku ještě čekali, zda se nezačne něco dít, ale když byla půda pořád stejně prázdná, odvážili se vylézt ze své skrýše. Kája chodil pořád dokola a díval se na zem, zkoumal pozorně každý kousek. Maruška ho napomenula, že teď není čas hrát si na detektivy, je už pozdě a oni jsou pořád na půdě. Jenže Kája řekl, že si na žádného detektiva nehraje, nýbrž vše prozkoumává jako skutečný detektiv, což je potřeba, chtějí-li něco zjistit. Pro tyhle dohady si vůbec nevšimli, že Bojínek se dívá z malého okýnka ven a že se tak nějak zvláštně usmívá.
Musel se na ty dva potom sám otočit a zavolat: „Pojďte se honem na něco podívat!“ Přiběhli hned, ale nic neviděli. Bojínek ukazoval kamsi před sebe, na to ale Kája opáčil: „Tam je jen tma.“ „Ale kdepak,“ zavrtěla hlavou Maruška. Řekla, že přece jen asi něco vidí, takové divné blýskání v té tmě, copak to je? Zadívala se opravdu pořádně a překvapeně zvolala: „To jsou ty naše šipky! A vznáší se ve vzduchu!“ Bojínek kýval hlavou, že ano, že on také vidí šipky, Kája toho pořád moc neviděl, což Maruška zdůvodnila tím, že jak neustále civěl na podlahu, oči se unavily a teď má Kája holt smůlu. „Tak to tedy ne, jdeme to zjistit!“ rozhodl Kája a vydal se po schodech dolů. Tiše vyklouzli na zahradu a tam už si i on těch šipek všimnul. Vedly k Maruščinu domu, tedy přesněji k domu jejích rodičů, protože Maruška sama ještě žádný dům nemá, vždyť je to malá holčička. To ale až tak důležité není, důležité je to, že tam ty šipky byly, a to pěkně neposedné, poletovaly vzduchem, honily jedna druhou a pištěly.
Naše trojice ty šipky sledovala po zahradě až ke dveřím domu, potom dovnitř a dál už jen ke dveřím do komory, kde bylo uskladněno vše, co se nikam jinam nevešlo. A víte, co tam bylo také? Skříň! Ne ledajaká, byla po babičce, malovaná a velká, se spoustou polic a šuplíčků. Bojínek jak tu skříň uviděl, rozletěl se co nejrychleji k ní, ale Kája ho stačil chytit a zašeptal: „Počkej, nemůžeš takhle zhurta, musíme to nejdřív prozkoumat.“ Maruška ani nedutala, trochu se bála, ale protože tam byl Kája, tak se to dalo vydržet. Kája na tu skříň opatrně zaklepal, ale nic se neozvalo. Bojínek to však nevydržel, vyrazil jako střela a skříň otevřel. A uvnitř… uvnitř spala dvě velká strašidla a k nim přitulená tři malá strašidla, Bojínek okamžitě poznal, že jsou to jeho rodiče a sourozenci. Chviličku se na ně díval a potom hupsnul přímo k nim, přitulil se taky, což způsobilo, že se maminka probrala. „Bojínku, kdepak jsi byl?“ vyskočila překvapeně a sevřela ho v náručí, pusinkovala ho a hladila. Tatínek spal, i maličká strašidýlka, a maminka se Bojínka znovu zeptala, kam se ztratil. „Nikam jsem se neztratil, byl jsem pořád v tamté skříni a bál jsem se, maminko,“ řekl na to Bojínek. Vyprávěl potom, jak jej našla Maruška a pomáhala mu hledat, jak místo strašidel našli Káju a také kouzelnou truhlu a hlavně se divil, že hledali všude možně, ale hledat tady v domě je vlastně nenapadlo. Maminka řekla, že na něj čekali a vůbec nikam nechodili, protože se báli, že by se mohl objevit, zrovna když budou pryč. Jen občas že tatínek vyletěl ven, ale nikdy nikde Bojínka nezahlédl. Moc ho pochválila za to, že je našel, tím že je už skoro jako dospělé strašidlo, protože je samostatný a obstojí ve světě. Bojínek na sebe byl velice pyšný a úplně zapomněl, jak se na začátku bál.
Maruška s Kájou ani nedutali, pak se ale začali strachovat, že je budou hledat jejich rodiče. Na Bojínka tedy jen zamávali na znamení, že se zítra zase potkají, když se objevilo takové překvapení a celá jeho rodinka je stále u Marušky doma. Po špičkách pak vyšli z komory ven, aby se Bojínek mohl přitulit k mámě a tátovi, a spolu s bratříčky a sestřičkou snít strašidlácké sny a těšit se na další den…
A dál? Dál už jen to, že Maruška kamarádila s Kájou pořád, a že se postupně seznámili s celou rodinou strašidel, i s jejich dalšími přáteli. A také to, že z Bojínka vyrostlo strašidlo, které se nebálo vůbec ničeho a nikoho a jeho sourozenci si dávali velký pozor, aby se někam neztratili stejně, jako se to stalo jemu. Tak ať se neztratíte ani vy!