Určitě už každého zajímá, jak to Maruška vymyslela s tím vloupáním…
Ujistila Bojínka, že všechno řádně promyslela – musejí přelézt sousedovic plot, čímž se dostanou na zahradu. Až tam budou, skrčí se za nejbližší strom a od něj co nejrychleji přeběhnou k dalšímu stromu a pak dalšímu a dalšímu, zastaví se až u zadního vchodu. Mezi stromy je potřeba běžet velmi rychle a hlavně nenápadně, aby je nikdo neodhalil. Bojínek se zeptal: „A až budeme u toho zadního vchodu, tak půjdeme dovnitř?“ „Kdepak,“ zavrtěla hlavou Maruška, „to by nás mohl někdo chytit. Ale mohli bychom vylézt na střechu a dostat se dovnitř komínem.“ Bojínek se chytil za hlavu: „Já se komínů bojím!“ Maruška ho uklidnila: „Neboj, do komína nepolezeme. Já totiž nevím, kde má soused schovaný žebřík. A bez toho se na střechu nedostaneme.“ Bojínek si oddychl, protože už to, že se půjde někam vloupat, mu nahánělo hrůzu. A kdyby k tomu ještě musel lézt komínem, bylo by to celé o to horší.
Pak mu ale došlo, že neví, jak se k těm sousedům dostanou. Zeptal se na to Marušky a Maruška se vítězoslavně usmála: „Vlezeme do sklepa.“ „Do sklepa,“ hlesl Bojínek tak tiše, že jej skoro nebylo slyšet, „nebudou tam strašidla?“ Maruška si poklepala na čelo: „Strašidla přece hledáme, ne?“ a Bojínek uznal, že je to pravda. Jen mu jeho rodiče nepřišli strašidelní, kdežto cizí strašidla ano. Dál už pak naplánovali jen to, že ze sklepa vyběhnou po schodech nahoru do domu, najdou tu velkou skříň a pořádně ji prohledají. Bojínek už chtěl kývnout hlavou, že tedy ano, když se náhle zarazil: „Maruško, jak to, že víš, jak se dělá vloupání?“ Maruška se zatvářila převelice tajemně, naklonila se k němu, a co nejtišeji mohla, zašeptala: „Jednou jsem se potají dívala škvírou ve dveřích na detektivku v televizi.“ „Ahááá,“ vydechl Bojínek obdivně, protože on ještě nikdy žádnou detektivku neviděl, vlastně ani nevěděl, co to je. Vycucali potom oba malinový bonbon na kuráž a šli.
Opatrně, tiše jako myšky se plížili k sousedovic plotu. Maruška se pořádně rozhlédla, zda je někdo nesleduje. Zdálo se, že vzduch je čistý a může se tedy začít přelézat. Bojínek to měl snadné, mohl plot jen přeletět, ale Maruška se musela chytit rukama a šplhat. Šlo to těžce, přece jen nepřelézala plot každý den, popravdě ho nepřelézala ještě nikdy. Už ale byla nahoře, takže stačilo přehodit nohy na druhou stranu a udělat hup, jenže místo hup se ozvalo křup a Maruška visela na plotě chycená za šatečky. Jako první ji napadlo, že začne volat o pomoc, jenže si uvědomila, že to nejde, vždyť by se to celé mohlo prozradit. Zkoušela alespoň různě máchat rukama a nohama, ale to jí nepomohlo. Bojínek jen zmateně poletoval kolem a naříkal, byl moc malý na to, aby Marušku z plotu sundal. Už se to zdálo beznadějné, když se vedle Marušky náhle ozvalo: „Co tady děláš?“
Maruška se lekla, až skoro vykřikla. U plotu stál zrzavý pihovatý kluk, zlomyslně se na ni šklebil a řekl: „To je tak, když holka leze na plot.“ Maruška mu chtěla říct něco ošklivého, ale zarazila se, neboť potřebovala dolů a ne se hádat. A tak raději zakňourala: „Mohl bys mi pomoct?“ Kluk ještě chvilku stál, ale pak řekl: „No jo,“ a pomohl Marušce z toho maléru na zem. Maruška řekla: „Děkuji,“ a prohlížela si roztržené šaty, když tu jí blesklo hlavou, že nevidí Bojínka. Dívala se proto kolem sebe a zahlédla ho schovaného za jednou plaňkou plotu. Kluk si dal ruce v bok a zase se zeptal: „Co tady děláš?“ Maruška za žádnou cenu nechtěla prozradit, že se jde vloupat, ale také nevěděla, co si rychle vymyslet, vždyť si nepřipravila žádný plán pro případ, že bude chycena. Takže něco koktala a špitala, rozhazovala rukama a koulela očima, což způsobilo, že kluk zůstal koukat celý zkoprnělý a myslel si, že Maruška je určitě blázen. Po chvilce chtěl raději odejít, jenže si zahlédl cosi u plotu, maličké a průsvitné, přiskočil blíž a uviděl Bojínka.
„Co je to?“ zeptal se Marušky. „Ne co, ale kdo,“ opravila ho Maruška a dodala: „to je Bojínek.“ Kluk tomu nejdřív nemohl uvěřit, Bojínek se navíc pořád schovával a nechtěl se pořádně ukázat, ale když už to takhle bylo prozrazeno, tak se Maruška posadila na zem a důležitým tónem se zeptala: „Umíš udržet tajemství?“ Kluk kývnul hlavou, že jasně, že různých tajemství ví spoustu a nikdy žádné nevyzradil. Posadil se k Marušce a poslouchal vyprávění, jak našla Bojínka ve své skříni a jak byl nešťastný, že se mu ztratili rodiče a sourozenci. Také jak ho její rodiče neviděli a jak se Maruška rozhodla, že se musí podívat do sousedovic skříně, zda se tam náhodou strašidla z její skříně nepřestěhovala. A kluk na to řekl: „Tak pojď, podíváme se, naši nejsou doma, tak můžeme prohledat všechno.“ Maruška se překvapeně zeptala: „Ty tu bydlíš?“ a kluk se zasmál: „No jasně!“ A také jí řekl, že se jmenuje Kája a že tu bydlí teprve pár dní, a to, že potkal někoho se strašidlem, že je super, toho by se nenadál a je rád, že se přestěhoval. Maruška zase byla ráda, že jí s pátráním někdo pomůže a Bojínek se konečně odvážil vylézt ze své skrýše. Hlavně byli všichni zvědaví, co najdou ve skříni.
Ale o tom až příště. A také o tom, že v malém strašidýlku se toho skrývá víc, než by si kdo pomyslel…