Ententyky.cz

Ráno se Voděnka ospale zeptala: „Co teď? Co se bude dít?“

Ale Martin nevěděl. Začínalo ho to trochu trápit, protože správně měl být přece doma, s maminkou a tatínkem. Přes den měl být ve škole a potom se vrátit domů a hrát si. Stýskalo se mu. Místo toho byl tady. Ve velikém šedivém mraku, v nějž se změnil ten hebký bělavý mráček z večera. Martin si té změny všiml hned. Nejen proto, že se zatáhlo a prostor kolem ztmavnul. Ale i proto, že se hodně ochladilo. Otočil se na Voděnku a chtěl vědět, zda si toho také všimla. Překvapením ale ze sebe nedostal ani hlásku. Jeho kamarádka se totiž opět hodně změnila. Martin se podíval na sebe, byl úplně stejný. Přesněji řečeno – stejně jiný.
Z původní kapky byl nejdříve oparem, teď však měl tvar jako nějaký ornament, různě kroucený a zdobený. Voděnka vypadala také tak, jen její podoba byla vyvedena do jiného tvaru, neméně krásného. Na dlouhé prohlížení však nebyl čas, protože náhle se ozvalo: fíííííííííí! A oba padali směrem k zemi. Martinovi to náhle došlo. Krásný tvar, ledově jiskřivý vzduch, měkkost a lehkost, s jakou padali k zemi... Nemohli být ničím jiným, než sněhem. Bylo to úžasné, snášet se dolů v kotrmelcích a otočkách, to jak si s nimi pohrával vítr a zkoušel samé akrobatické blázniviny. Voděnka zase s úžasem hleděla z výšky. Svět byl tentokrát celý bílý, jako koláč posypaný cukrem, nachystaný k nakrojení. A všude bylo ticho, krásné a milé. Jen vítr jej prokládal svým poletováním, to ale vůbec nevadilo, i tak to ticho bylo tichem velmi zvláštním, že se Voděnce chtělo poslouchat ho navždy.
Pak už byli dole a žuchli do závěje jako do načechraného pelíšku. Nestačili se ani vzpamatovat a začali se rychle točit a koulet! „Pomóóóc!“ vyjekla Voděnka a chytila Martina za ruku. Představte si, že z nich děti udělaly sněhuláka! Uválely nejdříve velikánskou kouli, kterou by nikdy nikdo neunesl, leda by to byl obr. Potom druhou, o něco menší. Tu už unést musely, aby ji dokázaly postavit na tu první. Třetí a poslední byla sněhová koule nejmenší, malá, jako hlava. A taky, že to hlava byla. Hlava krásného bílého sněhuláka, s uhlím a mrkví a hrncem. A právě v tomhle sněhulákovi byli zamotaní i Martin s Voděnkou. Ale protože měli své místo hned na okraji, zachytili se oba na šále jednoho z dětí. Byli odneseni domů, do tepla. „Uvidíš, Voděnko... zase se vypaříme a poletíme nahoru. A odtud dolů, třeba zase pod zem a z ní opět nahoru, no pořád dokolečka,“ poučoval ji Martin.
Najednou zaslechl podivné vrčení a burácení. Jeho povídání se v tom hluku dočista ztrácelo. Rozhlížel se kolem sebe, odkud to může jít. Jenže když otočil hlavu zpátky, zjistil, že Voděnka zmizela! Burácení zesílilo. Martin se lekl a prudce sebou trhnul. Byl zpátky v autobuse! Zrovna zastavil před školou a děti se hrnuly ven. Martin Voděnku hledal očima, zda někde není, ale neviděl ji. Že by se mu všechno jen zdálo? „Asi ano. Určitě. Byl to je sen, co také jiného,“ řekl si nakonec. Vždyť jak by něco takového mohla být pravda...? Zavrtěl hlavou a rychle vyskočil ze dveří autobusu ven do deště. Nevšiml si ani, že jedna z kapek na velikém skle mu zamávala na rozloučenou...