Ententyky.cz

Za horou, za lesem, za vesnicí číhají u stromu loupežníci.

Za horou, za lesem, za vesnicí
číhají u stromu loupežníci.
Číhají, čekají, na lup se těší,
zlotřilců děsí se jezdci i pěší.

Seberou, co vidí, lapkové strašní,
pocestné lekají s velikou vášní.
Za pasem bambitky, na tváři vousy,
na zlato, peníze zuby si brousí.

Všichni v té vesnici pod temným lesem
svorně se shodují: Strachy se třesem!
Takhle to nejde dál, to není k žití!
Vyšleme pro pomoc – kdo lotry chytí?

Napsali na papír: Hledá se hrdina,
veliké bohatství spadne mu do klína.
Odměnou dáme mu statek a nevěstu,
když tihle lapkové usednou v arestu.

Musí to chlapec být nátury odvážné,
co jen tak nevzdá se ve věci závažné.
Nebyl však platný jim lákavý plakátek,
smutní se poslové vracejí nazpátek.

Nenašli ve světě pomocnou ruku,
loupežník slaví to v smíchu a hluku.
Zdá se, že vybruslí ze všeho nevinný,
hořce tak doplní soudobé dějiny.

O tomhle trápení zaslechla víla,
co v lesním království skromně si žila.
Řekla si: Pomůžu. Vždyť je v mé moci
zakouzlit pro dobro ve dne i v noci.

Jde víla lesem, kde lapkové žijí,
ti se už za keřem zákeřně kryjí.
Vybafnou na ni a: Dej prachy sem!
Dej zlato, klenoty, to není sen!

My jsme tu skuteční a chceme vše,
do kapes strčíme co je teď tvé.
To snadné nebude, víla se usmála,
při tajném říkání závojem zavlála.

Loupežníci diví se, co se s nimi děje,
vítr hvízdá, slunce pálí a země se chvěje.
A když chtějí vílu proklít, nejsou slyšet slova,
jenom samé í-á, í-á, pořád, zas a znova.

Jsou z nich osli, z lapků drzých,
to je vílí pomsta,
zapřáhnutí potom v polích
zvládnou práce spousta.

Víla je pak do vesnice
vede jako dárky,
coby díky nese domů
buchty, mléko, škvarky.

Od té doby v téhle vísce
všichni spí už klidně,
loupežníci dřou jak mezci
v každé době sklizně.