Ententyky.cz

Čtvrtá pohádka o kouzlení a truhle

Maruška byla opravdu ráda, že Káju potkala a už se ani netrápila tím, že zůstala viset na plotě. Důležité bylo, že mohla s Bojínkem dovnitř, zkontrolovat skříně, zda v nich nebydlí jeho strašidelní rodiče a sourozenci.
I když to byl dům Kájových rodičů a Kája byl tudíž domácí, navrhnul hned u dveří, že by se měli plížit. A taky neustále kontrolovat, jestli si jich nevšiml nepřítel. „Jaký nepřítel?“ zeptala se Maruška a Kája řekl: „Jakýkoli. Nejdeme pro čepici, jdeme pro strašidlo, to prostě není jen tak.“ A to tedy není, to musela Maruška uznat. Začali se proto potichounku plížit a po každých třech krocích zjišťovali, jak jsou na tom. Bylo to dobré, vzduch čistý… Hned první skříň, ke které se dostali, byla ta, kterou viděla Maruška při stěhování. Kája ji opatrně otevřel a Bojínek vletěl dovnitř. Nebylo těžké ji prohledat, protože byla prázdná, a když prázdná, tak úplně, bez jediného strašidla. Smutně vyletěl ven a špitl: „Nejsou tam.“ Kája se zasmál: „Nevadí, jde se dál.“ A šlo se. Jenže v žádné skříni se žádné strašidlo nenašlo a Bojínek byl čím dál smutnější. Marušce bylo do breku také, vždyť pokud je nenajdou tady, budou se muset vloupat k někomu dalšímu a to by třeba znamenalo přelézat další plot!
Celá výprava začínala být opravdu skleslá, s každou prázdnou skříní to bylo horší a horší. Když prohledali dům, sklep i garáž, zavelel Kája: „Na půdu!“ Šplhali po úzkých schodech a Maruška se strašně bála, že na ni odněkud vyskočí pavouk. Už byli celí zadýchaní, schodiště se zdálo nekonečné a Kája se divil: „To bych neřekl, kolik těch schodů na půdu vede. Zvenku se dům nezdá tak vysoký.“ „Vy jste se tu ještě nebyli podívat?“ žasla Maruška a Kája jí vysvětlil, že tu bydlí teprve pár dní a veškerý průzkum zatím probíhal na zahradě. „Tak to ano,“ kývala hlavou. Konečně se před nimi objevila malá dvířka. Obě děti na ně chvilku jen koukaly, byla to velice zvláštní dvířka – docela malá a celá pomalovaná zvláštními ornamenty. Bojínek je netrpělivě pobízel: „Tak už otevřete, ať se podíváme dovnitř!“ Kája vzal za kliku a… nic. Bylo zamčeno.
Maruška se posadila na schod a skoro plakala: „Jak se tam dostaneme?“ Otočila se na Káju: „Nebo máš klíč?“ a Kája vzdychl: „Nemám.“ Situace vypadala opravdu beznadějně, když Bojínek nesměle špitl: „Něco zkusím,“ a maličko zamával svýma průhlednýma ručičkama. Maruška s Kájou téměř nedýchali, jak byli zvědaví, co se bude dít. Nejdřív se nedělo nic, ale když Bojínek zamával podruhé, ozval se ve dveřích rachot, klika se sama od sebe pohnula a bylo otevřeno! „Téééda,“ vydechl Kája nevěřícně, „to je něco! To je paráda! Umíš toho víc?“ chtěl hned vědět a Bojínek se trošičku začervenal a špitl: „Zatím jen taková docela malá kouzla.“ To zajímalo samozřejmě i Marušku, hned volala: „Ukaž ještě nějaké, Bojínku, moc prosím!“ Bojínek si důležitě odkašlal, narovnal se a pak se zatočil dokolečka, jako kdyby tancoval a tak legračně u toho třepal prsty. Kolem schodiště začaly ze stěn vyrůstat nádherné květiny, úplně zakryly zdi a zářily překrásnými barvami. Bojínek se zatočil ještě jednou, mezi květiny se rozletěli nádherní motýli, a jak třepetali křídly, zněla všude zvláštní houpavá hudba. „To je krása,“ rozplývala se Maruška a nemohla se na to všechno vynadívat. „Líbí se vám to?“ ptal se Bojínek a bylo vidět, že mu skutečně moc záleží na tom, co děti řeknou. „To si piš, že se mi to líbí,“ rozhlížel se Kája kolem sebe a Maruška přitakávala: „Ano, Bojínku, je to nádhera.“
Ale Bojínek najednou posmutněl, svěsil ramena a řekl: „Jenže nic jiného neumím.“ Maruška se na něj hezky usmála a řekla: „Vždyť tohle zatím úplně stačí, určitě budeš umět více kouzel, až vyrosteš,“ a Bojínek byl za to moc rád. Byl ale čas prohlédnout tu půdu, když už se podařilo otevřít ta zvláštní dvířka. Kája do nich strčil a otevřel je úplně, před očima se jim objevil velký prázdný prostor. Kája byl zklamaný, vešel dovnitř a nohou rozkopával prach na podlaze: „Tady vůbec nic není.“ Marušce se to ale nezdálo: „Proč by to bylo zamčené, kdyby tu nic nebylo?“ zeptala se. Bojínek se náhle rozletěl do kouta a volal: „Sem, pojďte sem, tady něco je!“ Oba hned přiběhli a opravdu! Stála tam veliká dřevěná truhla. Kája se rozkřičel: „Podívejte se na to, třeba v ní bude poklad!“ Maruška kolem poskakovala a pobízela ho: „Honem, honem, otevři ji!“Kája vzal za víko, ale bylo hodně těžké, musel pořádně zabrat, aby truhlu otevřel. A když ji otevřel, nikdo z nich nejdříve ani promluvit nemohl, jen se dívali a dívali…
A co v té truhle viděli, o tom příště…